Z filmu "Blues Brothers 2000"

"...běžte jestli chcete. Tohle si ale uvědomte. Jděte teď pryč a odejdete od svýho kumštu, od svých povolání, nechte mládež napospas digitálně samplovaným technodupárnám, syntetickejm rytmům, gangsta rapovejm pseudosongům, acid popu a bezduchejm sacharínovejm odrhovačkám.

Odejděte a zavrhněte živoucí odkaz lidí, jako byli Robert Johnson, Muddy Waters, Willie Dixon, Jimmy Reed, Memphis Slim, Blind Boy Fuller, Little Walker, Sonny Boy Williamson... Otočte se k nim zády a uhasíte plameny blues, R&B a soulu. Po nich pak zhasne i světlo světa, protože hudba, která po 7 desítek let až do konce tisíciletí hýbala lidstvem, zajde na úbytě a nezájmu."

(Elwood J. Blues)

Scéna z filmu (v anglickém znění, s půlminutovou předehrou k projevu):

Petar Introvič & BLUESBERRY

úryvek z písně "Co je to blues" (Petar Introvič / Jaroslav Müller):
Blues je cesta starým vlakem, opuštěnou krajinou,
Blues je spaní pod širákem s myšlenkama na jinou,
Blues je touha stát se ptákem, nad rozbouřenou hladinou…

Před víc než 30 lety (1971) to všechno vzniklo. Poprvé jsem spolu s Radvanem Páclem udělal takzvaný „Babský podvečer poezie a folk bluesové hudby“, který se konal u zříceniny Na Babě (Hanspaulka) v Praze 6. Zúčastnila se skupina Žízeň (Ivan Hlas, Ondřej Hejma, Hogan Veleba), dále Richard a Vladimír Tesaříkové a ještě pár dalších. V onom krásném létě jsem se jednou zasekl na Špejchaře u přítelkyně Ivany Hlavicové. Bylo krásné jitro, já básnil o tom, že si také založím kapelu. Chyběl mi už jen název. Jako inspirace mi posloužil poloprázdný bar Ivaniných rodičů a v něm láhev Blueberry. Stačilo přidat „s“ a BLUESBERRY byly na světě.

První seriózní člen byl Franta Ouředník. Dodal nějaké texty a hlavně na každou zkoušku donesl několik lahví červeného či bílého dezertního vína – aby se nám lépe a radostněji pracovalo. Už po roce jsme se zúčastnili soutěže v Malostranské besedě : Písně dlouhejch cest. Soutěžilo asi 6 souborů, vítěz postoupil do dalšího kola. O našem osudu ale rozhodovali diváci, kteří však měli pro náš strhující výkon pramalé pochopení. Nepostoupili jsme!

Poučil jsem se z chyb a k postupu nám příště pomohl princip tzv. „klaky“. Zkrátka jsem koupil asi 50 vstupenek (co lístek, to 1 hlas), rozdal kamarádům, a bylo vyhráno. Postoupili jsme!

Zlomovým okamžikem v historii Bluesberry bylo moje seznámení s Jardou Tlučhořem Mullerem. Znali jsme se už dlouho, ale onoho památného léta 1974 mi Jarda donesl na Starou faru dnes už klasický text „Pocem moje stará“. Toho léta se vůbec stalo věcí, například: vyhořel Veletržní palác, seznámil jsem se s Máriem Císařem a Jirkou Kredbou – dlouholetými oporami Bluesberry, atd.

To, že Jarda Muller začal psát bylo pro Bluesberry velké štěstí. Nepsal totiž svoje blues o útlaku černých sběračů bavlny, ani o parnících na Mississippi, ale o věcech, které nás každodenně obklopovaly, např. o Startkách, o dobrý vepřový a samozřejmě o pivu a o lásce. Navíc jazykem, který byl všem naprosto srozumitelný.

Nesmírně důležité byly pro Bluesberry také Pražské jazzové dny (které pořádala Pražská jazzová sekce) v letech 1977 –1979, na kterých se sešla nejenom řada zajímavých kapel, ale i spousta kritiků a hlavně pořadatelů z Čech, Moravy i ze Slovenska – což zajistilo hraní minimálně na rok dopředu. Byly doby, kdy jsme najezdili a odehráli i 120 koncertů ročně! Jako amatéři a bez jakékoliv agentury či zřizovatele!

V roce 1979 – 1980 jsem sbíral zkušenosti pro svou bluesovou tvorbu v prostředích k tomu jako stvořených: v Maďarských, Slovenských a nakonec i v Českých věznicích. Na vině byl můj neúspěšný pokus o opuštění republiky.

Začátek osmdesátých let charakterizuje příchod bratří Ivana a Richarda Dvořáků a později i Martina Krause coby zpívajícího bubeníka. Vzpomínám také na rok 1982, kdy jsme se zúčastnili Porty a k překvapení mnohých, ale i nás samých, jsme ji vyhráli. Zato jsme prohráli, a to na celé čáře u rekvalifikačních zkoušek na lidové hudebníky u PKS. Obojí, myslím, dostatečně charakterizuje rozporuplnost oněch podivných let.

Od roku 1984 to nebylo s Bluesberry nejlepší. Sice jsme se snažil udržet kapelu v chodu, ale nebylo to zkrátka ono. Zlom nastal až v roce 1989, kdy se dala dohromady „stará parta“, a z té se pomalu začala formovat podoba kapely, která posléze nahrála první CD Já to platím.

Sestava z roku 1995 : P.I. – zpěvy, harmoniky, slide a akustická kytara, Václav Kopta – piano, zpěv, Jirka Marek - kytara, Mário Císař – kytara, Jirka Isan Novotný – saxofon, Vojta Klusáček – trubka, Ivan Exner – basová kytara, Jirka Horálek – bicí, Světlana Hrdličková zpěv.

Pomalu se na nás řítilo 25. výročí vzniku Bluesberry. Cítil jsem, že by to chtělo nějak oslavit. Postupně jsem slevoval od megalomanských představ Galakoncertu v Lucerně za účasti televize, až jsem se ustálil na decentním večírku v Malostranské besedě za účasti většiny bývalých i současných spoluhráčů. Večírek se náramně podařil. Český rozhlas celé večer natáčel. Byl jsem z toho trochu nervní, protože přenosový vůz přijel pozdě – a nastal mírný zmatek.

Po měsíci jsem byl pozván do „studia“, na míchačky. To „studio“ bylo v garážích PaKulu (slavný Palác kultury) v autobuse.

V pondělí mi zvukový mistr Luboš Chmelař pustil záznam, posoudili jsme co a jak, v úterý se nahráli dvě opravy – a ve středu to vše smíchal – a CD bylo hotové. Skvělá práce !!!

Asi rok po natočení CD se začal soubor opět obměňovat. Bylo nás hodně, byly problémy se zvučením, s dopravou a i některé lidi to se mnou už nebavilo.

Na Dejvickém hudební létě mě oslovil starý známý z Hanspaulky, Martin Uxa s tím, že mě udělá desku. Bylo to velmi potěšující, ale zároveň zavazující. Co s repertoárem, co s lidmi.

Na popud Světlany jsem v Malostranské besedě oslovil od vidění známou postavu, Michala. Zjistil jsem, že to je synovec ? Mária, takže svým způsobem vlastně do souboru patřil. Ten mi doporučil bubeníka Pavla. Taky dobrej kup. Oba dva měli kamaráda basistu, velmi mladého Petra Kejlu.

rozhovor